Anorexie jakožto porucha příjmu potravy byla sice popsána již kolem 2. století, ovšem do lékařské terminologie se dostala až v tom devatenáctém. Mentální anorexie je zařazena mezi psychické poruchy, konkrétně poruchu osobnosti, jenž se možnými následky okamžitě zařazuje mezi nejtragičtější. Dost se o ní mluví v souvislosti se součastným módním trendem, ovšem v tomto názoru panují u odborníků dohady. Anorexií lidé trpěli i v dobách, kdy štíhlá linie nebyla vzorem dokonalosti, akorát se ví jen o některých případech. Trpěla jí například i císařovna Alžběta Bavorská, jíž budete spíše znát jako princeznu Sissi. Její posedlost byla ve své době zájmem okolí. Veškerý svůj volný čas věnovala sportu a nikdy jí nikdo neviděl sedět, pokud nemusela. Byla přímo posedlá kontrolou své váhy, která se při jejích 172 cm pohybovala někde v rozmezí 44 a 48 kilo.
Proto těžko říci jak ovlivnila tuto nemoc moderní doba, avšak musí se nechat, zřejmě zlomovým okamžikem byla polovina dvacátého století. O něco dříve v roce 1917 zavedl doktor Lulu Hunt Peters pojem kalorie a spojil ho s dietami. Vydal i publikaci, v níž nabádal k jejich držení. Od této doby byl zaznamenán nárůst výskytu mentální anorexie u příslušníků vyšších vrstev. A proč právě u nich? I v dnešní době statistiky mluví jasně, v sociálně slabších rodinách se téměř MA nevyskytuje. Také se dá říci, že z 95% je anorexie záležitost ženského pohlaví. U mužů se vyskytuje pouze v ojedinělých případech, kdy jedinec provozuje nějakou aktivitu vyžadující štíhlost. Příkladem může být třeba balet či gymnastika. Nejčastěji bývají v době dospívání, kdy se musí srovnat se spoustou změn vlastní ho těla i tlaku veřejnosti. Říci konkrétní číslo populace dívek, jenž trpí anorexií je dosti obtížný úkol. U nás je to asi 1%, avšak až 6% dívek v pubertě vykazuje některé příznaky.
Hlavním znakem nemoci je pokřivený obraz vnímání sebe samého. Anorektičky se nejsou schopny smířit se svou váhou a zaměřuje na drastické diety a až hyperaktivně se věnují sportu. Jím se snaží krom spalování kalorií zahnat i pocity hladu, kterým trpí. Hlad, jímž se doslova zabijí, vyvolává v tělu zvyšující se apetit a chuť na jídlo. Aby přebyla i tu dostává se do každodenního kolotoče, kdy si nedopřeje ani chvilku odpočinku. To jí nakonec dostane do pozice, kdy je jídlem a svým vzhledem doslova posedlá a i přesto, že hubne, zdá se jí to absolutně nedostačující. Anorexie má někdy tendenci přejít do bulimie, kdy zkrátka dívka neodolá a podlehne obžerství. Aby posléze získala opět kontrolu nad svým tělem, vyvolává zvracení, začne užívat projímadla či léky pro potlačení chuti k jídlu. Rozdíl mezi anorexií a bulimii je v jejich podstatě. Zatímco bulimička v zásadě žije proto, aby se přejídala a následně zvracela, anorektička má tyto stavy jen příležitostně. Jejich život se točí kolem množství a kalorických hodnot potravin, které sní. Prožívají každodenní boj s hladem, který se mnohdy snaží zahnat čtením různých receptů, prohlížením si fotografií jídel či vařením pro druhé. Bývají velmi vynalézavé v krytí skutečného množství potravin, jenž zkonzumují a mnohdy je velmi těžké jejich problém odhalit.
Snahu rodiny či přátel o pomoc s anorexií povětšinou přijímá jako útok na svoji osobu a začne vyvolávat rozbroje. Problém je právě v jejím pokřiveném chápání reality, kdy je přímo hrdá na svoji sebekontrolu a nepochopení okolí u ní vyvolává ztrátu již tolik podkopaného sebevědomí. Riziko sebevraždy je u mentální anorexie až 200x vyšší, než u jakékoliv jiné psychické poruchy. Přidejme si k tomu oslabené a selhávající orgány a dostaneme se k číslu 10% úmrtnosti. Samotná léčba je dlouhodobá záležitost a plně se podaří asi jen u 40% pacientek. Zbylé procentní části se buď neustále vrací k recidivě nebo mají tendenci k bulimii.